Historie veterinární patologie v ČR

Historie veterinární patologie v Českých zemích
Zakladatelem moderní české patologie je Jaroslav Hlava (1855 - 1924), který studoval u Pasteura, Weigerta a Cohnheima. Na české lékařské fakultě se stal prvním učitelem patologie. Byl to vynikající, v celém světě uznávaný badatel, který budoval dva obory současně - patologii a mikrobiologii. Usměrnil vývoj celé české medicíny. Byl čtyřikrát děkanem lékařské fakulty a v letech 1906 – 1908 rektorem Karlovy univerzity. V předválečném období se zasloužil o zdárný rozvoj veterinární patologie svými přednáškami v prozatímních pražských kurzech, které se konaly až do letního semetru 1919. Nejvýznamnějším Hlavovým žákem je Heřman Šikl (1888 - 1955), jeden ze zakladatelů histologie a průkopníků chirurgické patologie a kromě J. Hlavy, nejvýraznější postava české patologie. Jeho žákem (a spolupracovníkem prof. Škorpila, Vaňka a Benešové) a pokračovatelem ve vedení Hlavova ústavu I.lékařské fakulty UK v Praze, byl profesor Bohuslav Bednář (1916-1998), nejvýznamnější a nejuznávanější reprezentant poválečné československé patologie. Mezi Hlavovy žáky patří také již tehdy zkušený patolog a mikrobiolog MUDr. Jan Lukeš (1885 - 1958), který se stal od 2. 10. 1919 do 31. 12. 1925 prvním vedoucím patologicko-anatomického ústavu a od 30. 11. 1920 prvním profesorem všeobecné patologie, patologické anatomie a histologie na Vysoké škole zvěrolékařské v Brně. Po Lukešově odchodu na lékařskou fakultu Komenského univerzity v Bratislavě se stal vedoucím ústavu v r.1926 MVDr. Karel Macek, absolvent Vysoké školy zvěrolékařské ve Vídni z r.1910. Na školu dojížděl z Ivanovic na Hané, kde pracoval jako patolog a bakteriolog ve Státním diagnostickém a séroterapeutickém veterinárním ústavu. Na brněnskou školu definitivně přešel až v srpnu 1934, již jako řádný profesor. Byl nejenom přednostou ústavu patologické anatomie, ale po úmrtí prof. Františka Ševčíka v r.1935 byl pověřen také vedením Ústavu pro bakteriologii, sérologii a hygienu domácích zvířat, jakož i pro nákazy zvířecí. Toto spojení velmi příznivě ovlivňovalo práci ústavu ve výzkumu aktuálních nakažlivých chorob zvířat. Po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 byl prof. Macek pověřen vedením Ústavu pro hygienu masa, mléka a potravin a po válce se do funkce přednosty ústavu patologie již nevrátil.
Veterinární patologie se v našich zemích rozvíjela na velmi dobrých základech vycházejících z koncepcí klasické německé patologie, z velmi dobré úrovně veterinárních věd v někdejší rakousko-uherské monarchii s hlavními centry ve Vídni a v Budapešti a v podstatné míře též z vysoké úrovně české humánní patologické anatomie, obohacené po německém vzoru četnými komparativními prvky. Patologická anatomie byla součástí výuky na nově ustanovené Vysoké škole zvěrolékařské od samého počátku, ale samotné institucionální základy byly vytvořeny až v poválečném období po roce 1945, v podobě pracovišť patologické morfologie a patologické fyziologie. Po válce měl v prostorách pracovišť patologické morfologie a fyziologie umístěn celý provoz pozdější Státní veterinární ústav, založený v roce 1943. Do vlastních budov na ulici Kamanově byl přemístěn až v r.1957. Společná existence byla oboustranně velmi prospěšná. Poválečná činost školy, zejména po roce 1948, byla silně ovlivněna politickým vývojem. To se týkalo zejména patologicko-anatomického ústavu, který byl jádrem neblahé politické aktivity mnoho let po roce 1948.
První institucí veterinární patologie na nově zřízené brněnské Vysoké škole zvěrolékařské byl Ústav pro všeobecnou patologii a patologickou anatomii. Toto označení zůstalo až do roku 1950, kdy vznikala nová struktura členění školy na katedry a zdůrazňování příslušnosti veterinární medicíny mezi zemědělské obory, které vyvrcholilo roku 1952 připojením školy jako veterinární fakulty k Vysoké školy zemědělské. Z ústavu vznikla katedra patologické anatomie a histologie, od níž se odštěpila katedra patologické fyziologie. K obnovení samostatnosti školy jako Vysoké školy veterinární, došlo až v roce 1968. Při „normalizaci“ poměrů po roce 1969 byla k patologické anatomii připojena parazitologie a vznikla katedra patologické morfologie a parazitologie. Tento stav byl změněn až po 17. listopadu 1989, kdy byl znovu zřízen samostatný Ústav parazitologie a samostatný Ústav patologické morfologie.
Ve vedení patologicko-anatomického pracoviště se postupně vystřídali: prof. MVDr. Vincenc Jelínek (1945 - 1962), prof. MVDr. Miloslav Zendulka (1962 - 1986), prof. MVDr. Lubomír Černý, DrSc (1986-1989), doc. MVDr. Ladislav Groch, CSc. (1990-1993) a od září 1993 do března 2003 prof. MVDr. Roman Halouzka, DrSc., Dipl. ECVP. Od 1.4. 2003 do 31.9.2004 převzal vedení ústavu děkan FVL a od 1.10. 2004 dosud opět prof. MVDr. Roman Halouzka, DrSc., Dipl. ECVP.